Původně psáno pro publikum na Mastodonu.

No, přátelé, o tenhle zážitek se s vámi musím podělit, ať z toho taky něco máte. Jistě tu mám nějaké ostraváky, takže je nějaká šance, že tady někdo bude znát „Restauraci Hanoi“ vedle Divadla Jiřího Myrona.
Předestírám, že sám bych se nikdy do této restaurace nevydal. A i kdyby mě to napadlo, spatřil-li bych samotný vchod, respektive samotný způsob vchodu do restaurace, ihned bych se otočil na patě a vystřelil někam jinam. Někam, kde možná hygienu příliš neřeší, ale nedovolí si zákaznikovi donést jídlo na mastném talíři.

Začněme tedy vstupem do restaurace. Restaurace se nachází v (bývalém) obchodním domě Fénix, čehož byste si nemuseli všimnout, poněvadž úpadek tohoto místa započal zřejmě ihned po revoluci v roce 1989. Tomu tedy odpovídá i dojem, který vás nesmazatelně opojí ihned po vstupu – přízemí budovy vypadá jako vchod do typického socialistického zdravotního střediska na předměstí Vladivostoku – v noci, s letmým osvětlením poslední přeživší zářivky instalované někdy těsně po rozpadu Sovětského svazu. V přízemí budovy se však samozřejmě restaurace nenachází (jak by mohla, mít takové „prestižní“ umístění, však?). Restaurace se nachází v suterénu budovy, z čehož vyplývají i důsledky, o kterých se dozvíte za malý okamžik.

Když tedy překonáte ten šok, že musíte při vchodu do restaurace sestoupit do podzemí, spatříte vchod do samotné restaurace. Ten už nelze přehlédnout, neboť cesta k němu je lemována poutači tolik typickými pro tento druh vietnamských restaurací. Kolega tedy otevře dveře (vy ne, protože se štítíte madla dveří dotknout).

Spatříte místnost velikosti většího tanečního sálu. Ihned poté si všimnete akvária (nyní již spíše nádrže na vodu), ve kterém poslední rybička žila možná tak na podzim roku 2010, protože voda v něm byla tak kalná a zelená, že nebylo vidět skrz. Přejdete tedy šok z této „dekorace“ restaurace a vaše oči pokračují po místnosti dále. Na podlaze identifikujete typický modrý zátěžový koberec, který nejspíše vídáte i u vás v práci v kancelářích, akorát že zde někdo vysával naposledy v červnu – po výhře Václava Klause ve volbách 1996.

Přejdete tedy snadno i tento šok, protože jste se zde přišli najíst a ne hodnotit vizuál interiéru. Spatříte ohromnou spoustu stolů a ještě větší počet židlí. Vlastně ani nepochytíte, kde je v tomto zařízení bar, takže nakonec rezignujete a necháte vybrat stůl kolegu, který tady už byl a rozhodl se vás sem zatáhnout. Po příchodu ke stolu začnete přemýšlet, jestli si vlastně máte svléknout bundu a čepici, protože je v místnosti poněkud chladno. Ano, toto jsem zjistil záhy, že se v tomto zařízení netopí. Což má, přátelé, vzhledem k tomu, že se restaurace nachází v suterénu, bez oken, důsledky. Další částí této tragikomedie je tedy komentář ke vzduchu k restauraci. Defacto ihned po vstupu do restaurace se vám aktivují všechny vaše smysly. Do nosu vás praští vzduch páchnoucí zatuchlinou, s poměrně vysokou mírou vlhkosti. Zkrátka, jako byste sešli u vaší babičky doma do sklepa pro nějaké zavařeniny. Nutno dodat, že jsem na zdech neviděl žádnou plíseň, což mohlo být samozřejmě maskováno nedávnou výmalbou.

Rezignovaně tedy ignorujete i tento fakt a konečně se rozhodnete usadit. Vaše tělo začíná být ve střehu (něco jako když jste ve válce, pod palbou nepřítele), takže po odsunutí židle od stolu se pro jistotu podíváte, na co si to vlastně sedáte. Mé pozadí sice bylo objato mírně vlhkou výplní sedáku židle (což byla jedna z konsekvencí prostředí), ale říkal jsem si, že už je příliš pozdě na to utéct s křikem a nechat tam mé kolegy samotné.

Na stole spatříte tři kusy laminovaného jídelního lístku, kořenkový set (mírně pokrytý pavučinkami) se solí, pepřem a další neidentifikovatelnou tekutinou neznámého původu a vedle v mističce chilli omáčku, která dle mého kolegy není špatná, především prý potěší na druhý den.

Většinou při návštěvách restaurací tohoto typu příliš nevybírám, mou stálicí je rizoto s kuřecím masem. I tak jsem si ale řekl, že bych se mohl podívat na onen již zmiňovaný jídelní lístek. Posunul jsem si tedy jídelní lístek po stole blíže k sobě. Brát ho přímo do ruky jsem raději zavrhl, nechtěl jsem se moc ušpinit. Zde by byl popis asi zbytečný, a teď to myslím v dobrém. Sestava jídel jako přes kopírak ze kterékoliv jiné vietnamské restaurace provozované kdekoliv v Česku. Co musí duše prajzáka pochválit rovněž, byly ceny u jídel. I zde jsme, přátelé, nedošli k roku 2026 a zůstali jsme někde tak v roce 2019, takže za položku „180 g – Rizoto s kuřecím masem a vejcem“ zaplatíte na dnešní poměry lidových 135 Kč včetně DPH. V době oběda dostanete navíc k položkám 1 až 50 z jidelního lístku pekingskou polévku zdarma. Ta stojí samostatně 35 Kč.

Rychle přejděme fakt, že i přes veškeré mé snahy se stejně má ruka k jídelnímu lístku stihla přilepit. Odlepíte se tedy od lístku a začnete koukat po restauraci – ale nemáte moc času. Prakticky do 60 vteřin od usednutí vás přijde obsloužit servírka s dotazem, co si tedy dáte. Což je velmi příjemné, nicméně to ilustruje fakt, že v 11:43 h (schválně jsem se díval na hodinky), tedy v době oběda, jsme byli jediní návštěvníci této restaurace. Jinak tam nebyl, přátelé, vůbec nikdo. Jen my a servírka (a možná kuchař v kuchyni, do které jsme se raději ani přes otevřené dveře nepodívali). Úpadek této restaurace tedy patrně trvá již nějakou dobu.

Kolegové šli do rizika – objednali si i polévky, já zůstal u rizota bez polévky. Polévky nám byly doneseny (ano, byla donesene i mně, ale s díky jsem odmítl) obratem. Servírovány v celkem pěkných malých mističkách i s patřičnou porcelánovou lžící. Tohle na druhou stranu to etnikum umí, lpět na tradicích a způsobech servírování pokrmů. Polévka dle slov kolegů nebyla špatná, dokonce to prý dnes i tolik nepřehnali se solí. Nezbývá, než jejich slovům věřit.
Za několik okamžiků mi byla donesena i má porce rizota. Seděl jsem zády ke kuchyni, takže nejdříve se z velikosti porce zhrozil můj kolega. Na velikosti porcí mě mimochodem „upozorňovali“ kolegové již po cestě do tohoto skvostu. Prý člověk v dnešní době neumí dostatečně bojovat za velikost porcí v těchto restauracích a smíří se s tím, že dostává málo za hodně peněz.
Zde to rozhodně říct nelze. Přede mě byla na stůl položena porce, za kterou by se nemuseli stydět nikde. Nikde. Myslím, že bychom se z ní najedli do syta určitě dva. Později jsem poznamenal, že ta hmotnost v řádku „180 g – Rizoto s kuřecím masem a vejcem“ musí být čistě hmotnost masa, protože velikost porce jsem váhově odhadoval spíše na kilo osmdesát.

Kolega se mezitím pustil do své neméně velké porce nudlí, já jsem však vstoupil do stavu, který bych přirovnal k tzv. zamrznutí, což je stav, který prožívají oběti trestných činů, když je zrovna nějaký hajzl znásilňuje. Díval jsem se na jídlo velmi nedůvěřivě, ale nechtěl jsem mé kolegy zdržovat, takže jsem opatrně uchopil příbor z nachystaného talířku a jal se bagrovat. Čistota příborů byla mimochodem obstojná. Mastné nebyly, ale u vidličky jste si všimli, že jednotlivé hroty už nějakým počtem pokrmů prošly.

Chuť rizota nepatřila k nejhorším, upřímně řečeno čekal jsem to mnohem horší. Porce nikterak neplavala v oleji (na rozdíl od samotného talíře, ten mi málem vyklouzl z ruky, když jsem se jej snažil posunout po stole), rýže sice byla převařená, ale to jsem se rozhodl akceptovat. I když jsem si pravda objednal rizoto s kuřecím masem, maso jsem se nakonec rozhodl nejíst. Na zkoušku jsem pozřel dva menší kousky kuřecího prsa, které bylo dobře dochucené a neměl jsem pocit, že by bylo nějak staré. Jídlo nebylo přesolené, ale slušelo by mu více sójové omáčky – a pak, škoda té převařené rýže. Zelenina v jídle vypadala čerstvě, dokonce měli i čerstvý hrášek. Snědl jsem dvě třetiny porce a poté jsem usoudil, že se nic nemá přehánět a zbytek jsem tam nechal.

Nikterak jsme neodkládali naši potřebu zaplatit. Platí se ve stoje přímo u baru, který možná budete mít problém identifikovat/najít. Nachází se až úplně vzadu v levé části celého toho obludně velkého sálu. Platit lze jak hotově, tak kartou. Přijímání stravenek jsem pravda nezkoumal, přece jen v krizových situacích chcete místo opustit co nejrychleji. Během placení si ještě máte šanci v rychlosti prohlédnout samotný bar, který připomínal skladiště všech možných lapačů prachu vyrobených ve Vietnamu.

Po zaplacení můžete svobodně opustit tento zážitek, který se vám nezapomenutelně vryje do vaší paměti. Samozřejmě ještě při odchodu minete tu nádrž na jaderný odpad (pardon, akvárium). No, a po východu ven usoudíte, že je venku tepleji, i když je zrovna únor a venkovní teploty jsou kolem 5 °C. Restauraci mohu doporučit pouze lidem, kteří vyhledávají bizár. Na oběd, a vlastně nikdy sem raději nechoďte. Prozatím neprožívám žádné zažívací potíže, ale kdo ví, možná jsou to mé poslední hodiny života na tomto světě.